Zvláštní léto - Poznání

„Nahoru po schodech, druhé dveře vpravo,“ ozval se Dracův hlas z knihovny. Spokojeně se usmála. Pochopil, že neodchází, ale jde za jeho dcerou.
Stále se ještě nedokázala úplně vzpamatovat z náhlého šoku, když čelila tváří tvář Dracovi a jeho dceři. Ale nikomu na světě by nepřiznala, jak podivně ji zabolelo u srdce, když se dívala do tváře jeho dítěte, jeho dcery. Byla mu tak podobná! I ten výraz šedých očí byl stejný, jaký si pamatovala u Draca ještě ze školy. Bylo v něm tolik prázdnoty, bolesti... a naděje i štěstí, když se dívala na otce.
Hermiona zaklepala na dveře a vešla do pokoje. Ušklíbla se. Pro tuto místnost by se spíše hodilo označení doupě. Usmála se. Doupě znamenalo domov. Stačí změnit malé písmenko za velké.
„Ahoj,“ pozdravila dívenku.
„Ahoj,“ špitla malá a nejistě se pousmála. Pak se rozhlédla po pokoji a zčervenala. „Mám tu nepořádek,“ řekla stydlivě. To však byla zřejmé na první pohled.
Celá se napjala a čekala na Hermioninu reakci. „Vypadá to tu jako u mě v pracovně, když dělám na důležitém projektu. Taky se mi tam povalují nejrůznější věci bez ladu a skladu.“
„Takže neodejdete?“ zeptala se dychtivě.
„Kvůli nepořádku v pokoji?!“ Nevěřícně se na Niky zadívala. Spatřila v její tváři naději smísenou s nedůvěrou. „Samozřejmě že ne!“
Nedůvěra z malé tvářičky nezmizela. „Jak dlouho zůstanete?“
„Jak dlouho mě budeš potřebovat,“ odpověděla tiše. „Niky?“ Když na ni dívka pohlédla, usmála se tím nejvřelejším úsměvem. „Já nikam neodejdu, dokud ty nebudeš chtít. Slibuji!“
Přestože na tváři měla úsměv, uvnitř ní všechno plakalo. Z naděje, která dívce vysvitla v očích. Zažila už tolik ztrát. A právě proto v těch očích zahlédla ještě něco. Ostražitost a nedůvěru... Skrytě si povzdychla.
„Tak se na to vrhnem,“ prohlásila rázně.
„Na co se vrhnem?“
„Uděláme něco s tím nepořádkem, samozřejmě.“
„Ale ne!“ Niky se zoufale rozhlédla po pokoji a mrkla ke dveřím.
Hermiona se rozesmála. „Na to zapomeň, taťka ti nepomůže a mně neutečeš. Na to jsem moc dobrá čarodějka.“
„Ale já bych si radši hrála, uklízení je nuda!“
„Myslíš? V každé práci, kterou děláš, je přece trocha legrace. Jen ji najít!“
„Ale já nesmím kouzlit... a ani to neumím.“
„To přece není nutné, zlato!“ Sklonila se pro míč a hodila ho po malé. „Chytej!“ Když ho Niky chytla, proměnil se v malé žluté kuřátko. A náhle z něj byl zpět míč.
„A do poličky s ním,“ promluvila Hermiona a sehnula se pro další hračku. Postavila dřevěného houpacího koníka. Natáhla se pro dřevěnou, umělecky vyvedenou soupravu tchoříků a mávla hůlkou. Souprava vzlétla a odlétla nad Niky. V ten okamžik se proměnila v sněhové vločky. „Nastav ruce,“ požádala ji Hermiona. Malá tak učinila, a do napřažených rukou jí dopadla složená souprava. Tentokrát už se Niky spokojeně rozesmála a bez připomenutí odnesla soupravu na stoleček. S očekáváním se otočila k Hermioně. Ta v ruce držela polštář a hodila jej po ní. V Nikině tváři se zračilo očekávání... A náhle v ruce držela lehkého kolouška, úplně stejného jaký byl na povlaku polštáře.
„Jů,“ vydechla a utíkala s ním k posteli. Jakmile se jí dotknul, proměnil se zpátky.
„Jak to, že jsem ho unesla?“
Hermiona pokrčila rameny a hodila po ní čajovou konvici.

Draco zdvihl hlavu od papírů. Vyřizoval obvyklou poštu. Ze shora z místnosti, kde měla pokoj jeho dcera, se ozýval spokojený smích. Nejen dětský. Ženský smích v tomto domě nezněl tak dlouho!
Zdvihl se a zvědavě se přiblížil ke dveřím. Když je otevřel, spatřil jak jeho dcera mlátí Hermionu polštářem. Draco se zamračil, ale pak si všiml, že Hermiona se opravdu směje. „A nepovím,“ trvala na svém Hermiona.
S rozesmátou tváří se otočila ke dveřím. Na okamžik ztuhla, ale v očích jí hrálo šibalství. Než se Draco stihl vzpamatovat, mávla hůlkou a jemu na hlavě přistál druhý polštář.
Hermiona se rozesmála, a Niky, která na chvilku do ní přestala bušit, se nejdříve lekla, ale pak se rozesmála. Draco ani nemrkl a bez použití hůlky ho hodil zpátky.
Hermiona, jenž se k němu otočila zády, stačila bleskově vymyslet správné kouzlo a polštář se v půli cesty vybuchnul jako ohňostroj. Pokoj ozářilo tisíce hvězdiček.
Draco nevěřícně zíral na Hermionina záda. Věděl, že je dobrá, velice dobrá, ale netušil jak moc! „Teda,“ vydechl.
Niky spokojeně kývla. „A tohle mi dělá pořád! A nechce mi říct, co je to za kouzlo!“
„Tak proto jsi mlátila svou chůvu polštářem?“ zeptal se Draco s úsměvem.
Niky horlivě přikývla. Najednou ztuhla a Draco znepokojeně sledoval změnu ve výrazu své dcery. Z nadšené a rozzářené tváře se vytratila barva. Draco si povzdychl. Niky byla divočejší a rozmazlenější, než by osmiletá holčička měla být, ale… byla jeho a on nedokázal a ani nechtěl svou dceru vychovávat tak, jak byl vychován on. V řádu, disciplíně a strachu. Jenže málokterá chůva to dokázala pochopit. Vlastně žádná…
Hermiona je oba pozorovala se zvláštní směsicí citů. Když se Draco natáhl k dceři, rychle zakroutila hlavou.
Draco ztuhl a zmrazil jí pohledem.
Hermiona se však nedala zastrašit. „Niky,“ ozvala se tichounce.
Dívka na ni upřela šedé oči svého otce plné slz. Hermioně se sevřelo srdce. „Niky, pamatuješ si, co jsem ti řekla před chvilkou?“
„Ano.“
„Věříš mi?“
Niky přikývla.
„A chceš abych odešla?“
„NE!“ Odpověď byla dvojhlasná. Hermiona střelila překvapeným pohledem po Dracovi, ale teď nebyla ta pravá chvíle.
„Pojď ke mně,“ vyzvala ji tiše. Překvapilo ji s jakou rychlostí se k ní malá rozběhla. Hermiona ji pevně objala. Niky se rozplakala a celé její tělíčko se zmítalo vzlyky.
Draco poznal, že je ztracený. Hermiona k němu na chvilku zdvihla pohled v němž se odrážely slzy a pochopení. Nikdy by nevěřil, že je to možné. Ale teď si přestal lhát. Zamiloval se do Hermiony Grangerové. A nejen on. Během hodiny si získala srdce jeho dcery tak, jak nikdo před ní. Potichu odešel z místnosti.

„Ale já tam nechci!“
„Řekla jsem, že o tom s tebou nehodlám diskutovat, Nicole Malfoyová!“ prohlásila Hermiona a zapnula Nicolin společenský hábit. „Vypadáš krásně. Nemám pravdu, Draco?“
„Ostatně jako vždy,“ utrousil Draco a ironie z jeho hlasu jen čišela.
Poslední měsíc byl nejdelší v jeho životě. Hermiona se rázně chopila všech svých povinností. Maličko se pousmál. Spíše než jako chůva se chovala jako Nikina matka. Ze všech sil jí dávala najevo, jak moc ji miluje a že nehodlá odejít nikam, a to bez ohledu na její chování.
A že během posledních dvou dnů měla důvodů k odchodu tisíce. Hned poté, co oznámila, že na večeři, na níž Draco povinně chodil každý měsíc ke své matce, půjde i Niky.
A ta se tomu bránila, co jí síly stačily.
„Já k té ženské nechci!“
Hermiona po ní loupla očima a malá pokorně sklonila hlavu. „Dávej si pozor na pusu, mladá dámo. Je to tvoje babička.“
„Nemám jí ráda!“
Tak to mi říkat nemusíš, zlato, já taky ne, pomyslela si Hermiona vyčerpaně. „Konec diskuse!“
Niky se po ní podívala a zvažovala možnosti.
Hermiona se v duchu ušklíbla. Na osmiletého caparta měla podivuhodně silnou vůli a neskutečnou schopnost manipulace, pokud něco chtěla. A tohle chtěla hodně! Hermiona se donutila čelit jejímu pohledu a neuhnula ani o píď.
Tentokrát Niky rezignovaně povzdechla. Poznala, že prohrála.
Draco na Hermionu mrknul a ta spokojeně přikývla. Bylo to zvláštní. Hermiona byla první člověk, se kterým Niky nedokázala cvičit, a přesto ji malá milovala. Draco si jen nerad připustil, že občas žárlí.
Celý se napjal. Problém byl, že nevěděl, na koho víc. Zda na Hermionu, která měla lásku jeho dcery, nebo na Niky, která měla lásku Hermiony… Celý měsíc se mu Hermionu nedařilo vypudit ze svých snů, a že to byly sny!
Rychle potřásl hlavou. „Co budeš dělat ty?“
„Spát,“ vydechla Hermiona vroucně.
Zkoumavě se na ni podíval a k jeho překvapení zčervenala jako růžička.
Za živého Boha by nepřiznala, že nedokáže spát, když ví, že Draco je hned v ložnici vedle. A to bylo její největší trápení!
„Tak pojď, Niky, je čas,“ řekl tiše a z hlavy mu nešlo Hermionino zčervenání. Co to, k čertu, mělo znamenat? Že bych nebyl jediný s divokými sny?
Niky se chytla tátovy nastavené dlaně a vrhla na Hermionu úpěnlivý pohled. Ta jen němě zavrtěla hlavou. Sklonila se k ní a dala jí pusu. „A chovej se slušně!“
Když se narovnala, krev jí ztuhla v žilách. Draco ji sledoval prazvláštním pohledem.
„A já pusu nedostanu?“ zeptal se medově.
Niky se rozesmála. „Pusu, pusu,“ začala skandovat.
Hermiona se zamračila. Tohle ti vrátím, sliboval její pohled. Velmi dobře počítal s reakcí své dcery.
Draco vyčkával.
Hermiona naoko lhostejně pokrčila rameny a stoupla si na špičky. V očích jí zlomyslně blýsklo.
„Deic!“ pomyslela si. A škodolibě se kochala, když Draco proti své vůli podklesl tak, aby mu dosáhla rty na…čelo.
Když se narovnal a ona se odtáhla, spokojeně se zaculila. „Uvidíme se později!“
A byla pryč.
Draco za ní zíral jako opařený. Dala mu pusu na čelo! Jako by byl malý kluk a ne dospělý muž. Muž, který po ní neuvěřitelně toužil. Nejen fyzicky!
Uvědomil si dceřin upřený pohled. „Spokojená prcku?“ otázal se s úsměvem.
„Ale já dostala pusu na pusu!“ dodala vítězoslavně.
Však já ji dostanu taky, pomyslel si Draco.